Orchideje ve stereofotografii pro každého - autor Dr. David Průša

Tento článek uveřejňuji s laskavým souhlasem autora Dr. Davida Průši. Původně byl publikován v časopisu Roezliana, vydávaném Orchidea klubem Brno.

     

Orchideje ve stereofotografii pro každého

David Průša

Stereofotografie jako podobor fotografie je záležitost nesmírně stará. Podle údajů z rychlého zabrouzdání po internetu byl první stereofotoaparát zkonstruován Julesem Duboscqem již v roce 1850, spolu s ním spatřila světlo světa i stereoprohlížečka. Netrvalo dlouho a stereofotografie si našla cestu i mezi botaniky. Vroce 1893 byl například Paul Bergon oceněn za své stereofotografie rozsivek.
Princip stereofotografie je všeobecně známý. Jen ve stručnosti připomenu, že podstata tkví v napodobení přirozeného vnímání, při kterém naše oči sledují okolí každé ze svého místa. Obrazy vnímané jednotlivýma očima se tedy jeden od druhého malinko liší v důsledku toho, že oči jsou od sebe vzdálené 6 – 7 cm. Náš mozek si dokáže informace z obou očí zpracovat tak, že okolní scénu vidíme prostorově – trojrozměrně. Ve stereofotografii tedy jde o to vytvořit dva fotoobrazy, které jsou každý také snímaný z jiného místa a prezentovat tyto fotoobrazy tak, abychom je sledovali každým okem zvlášť.
K tomuto účelu bylo také zkonstruováno mnoho důmyslných zařízení. Od velmi jednoduchých stereoprohlížeček po zařízení na promítání dvou diapozitivů přes sebe polarizovaným světlem na kovové plátno a jejich sledování speciálními brýlemi. Nutnost použití nějaké větší nebo menší pomůcky při prohlížení ale zároveň také přispěla k tomu, že stereofotografie se nikdy neprosadila tak masivně jako fotografie klasická dvourozměrná.
V dobách klasického fotografování na film stereofotografové používali speciální stereofotoaparáty. S příchodem digitální éry ale zájemci o stereofotografii, kteří si vystačí se snímáním statické scény, dostali do rukou možnost vystačit si jen s tím samým vybavením, které používají pro své běžné fotografování. V době digitální fotografie není nutné pořizovat si speciálně zkonstruovaný stereofotoaparát. Vše co je potřeba mít, je obyčejný digitál, stativ a makrosáňky.
Mně samotnému však trvalo docela dlouho, než jsem si tuto situaci uvědomil a než jsem se rozhoupal k tomu si stereofotografii a s ní také stereofotozáznam orchidejí vyzkoušet na vlastní kůži. Protože zážitky z této zábavy byly opravdu silné, rozhodl jsem se podělit s ostatními orchidejáři o své zkušenosti ze stereofotografování orchidejí tímto článkem.
Ani přesně nevím, co bylo tím impulsem, který mne na myšlenku vyzkoušení stereofocení přivedl, ale docela přesně si vybavuji, že to bylo na začátku jara 2012. Když to ve mne dozrálo do takového stadia, že jsem to šel poprvé zkusit, kvetly zrovna na českobudějovickém Senovážném náměstí tulipány. A tyto tulipány taky byly prvními kytkami, které jsem si tímto způsobem vyfotil. Výsledek mne nadchl tak, že když přišla orchidejová sezóna, začal jsem jezdit za nejbližšími druhy orchidejí „jako zamlada“.
A teď již k samotným zkušenostem z fotografování ve stereo. Základním principem je tedy pořídit pokud možno rychle za sebou dva snímky tak, aby každý záběr byl snímán z jiného místa tak, aby tato dvě místa byla v horizontální rovině a jejich vzdálenost se blížila vzdálenosti pravého a levého oka. V různých zdrojích je možné dočíst se různé údaje. Že to má být 6,3 cm nebo že to má být 7,0 cm nebo nějak tak. Sám jsem si přeměřil vzdálenosti zorniček u své rodiny, vzdálenosti se pohybovaly od 5 do 6 centimetrů. Takže na nějakém tom milimetru sem nebo tam asi nesejde.
K tomuto fotografování používám stativ a nasazené makrosáňky, které mám ale nastavené tak, abych mohl s fotoaparátem posunovat do strany. Na makrosáňkách je i stupnice v milimetrech, kde si můžu dobře ohlídat stranový posun. Důležité je vyfotografovat scénu tak rychle za sebou, aby se nestačily změnit světelné podmínky. Dalším rozdílem oproti klasickému fotografování, kdy se snažím pracovat s hloubkou ostrosti tak, abych dosáhl rozostření pozadí a popředí pro lepší vyniknutí hlavního objektu, je v tom, že tady se snažím, aby hloubka ostrosti byla spíše co největší. Vytknutí objektu od okolí je potom dosaženo právě tím stereo efektem. Dále se snažím používat ohnisko objektivu blízké 50 mm (po přepočtu na kinofilm), to znamená takové, které se svým zobrazením nejvíce podobá lidskému oku. Scénu fotím „na šířku“ s tím, že počítám, že použiji jen prostřední část fotografie a prostory po stranách oříznu. Možné je samozřejmě i fotografování rovnou na výšku, ale hůře by se mi uchycoval fotoaparát do makrosáněk. Pokud fotím celý habitus rostliny a zachycuji ji v biotopu, není problém s posunem fotoaparátu do strany a zachovávám zmíněných 6 – 7 cm. Pokud ale fotím detail na květ, který je velice malý a používám makroobjektiv, je posun o zmíněnou vzdálenost již moc a tady dělám stranový posun tak 2 – 3 cm a ještě navíc fotoaparát natočím směrem ke květu. Musím samozřejmě dávat pozor, abych měl sáňky nastavené tak, aby vzdálenost kamery od květu byla v obou krajních polohách stejná.
Důležitým úkonem je zpracování fotografií a jejich adjustace ve fotoeditoru. Je možné použít Photoshop, Zoner i Gimp. Důležité je uvědomit si, v jakém formátu budu posílat fotky do minilabu. Rozhodl jsem se pro používání výsledné rozteče středu fotografií 6,3 cm. Z toho plyne, že jinak bude vypadat podklad, který do minilabu pošlu s tím, že chci formát fotografie 10 x 15 cm a jinak bude vypadat podklad, který pošlu na vyvolání ve formátu 9 x 13 cm.
Pro zjednodušení uvedu svůj postup, který se může stát rychlým návodem pro případné následovatele. Pro fotografie o rozměru 10 x 15 cm si podklad zmenším na rozměr 1773 x 1182 pixelů a dám rozlišení 300 dpi. Při tomto nastavení si mohu zobrazit po stranách dokumentu vodítka s přesnými údaji ve výsledných centimetrech. Dvě fotografie si zkopíruji každou do jiné vrstvy. Když mám zobrazená vodítka (ve Photoshopu příkaz View > Rulers), můžu si odměřit nástrojem pro výběr ve středu fotky pruh široký 6,3 cm, příkazem Select > Inverse vyberu zbytek, který chci vymazat, zmáčknu Delete. To samé udělám v druhé vrstvě s druhým obrázkem. Potom posunu v každé vrstvě do správné strany fotku tak, aby se dotýkaly svými okraji. Zde je dobrá vizuální kontrola stereokukátkem, zda jsem správně posunul doprava tu pravou fotku a doleva tu levou a ne naopak. Tady je také potřeba náhled na monitoru zmenšit, aby odpovídal velikostně stereokukátku. V tuto chvíli mám již hotový podklad se správnou roztečí středů fotek. Mohu potom ještě mezi fotky vložit tenký bílý proužek, aby při pozorování stereokukátkem byly dobře patrné vnitřní kraje a fotku mám v podstatě připravenou. Zbývá jen zploštit do jedné vrstvy Layer > Flatten image a uložit jako novou stereofotku.
Když mám fotku v papírové podobě v ruce, mám na výběr, zda na ní budu chvíli šilhat a podaří se mi „to stereo“ zachytit bez jakékoli pomůcky, anebo zda si vezmu na pomoc stereokukátko. Stereokukátko je jednoduchá věc, dá se sehnat přes internet nebo v lepších prodejnách s fototechnikou. Ta nejjednodušší kukátka jsou vlastně jen takové papírové skládačky s vhodně umístěnými čočkami. Celé to připomíná takové pouťové brýle.
Zážitek z prohlížení stereofotky je ale opravdová paráda. Určitě to stojí za trochu té námahy. Jediné, co zde snad chybí, je pohupování květů ve větru…
Pokud se to rozhodnete zkusit, přeji vám, ať z toho máte zážitek alespoň stejně silný, jako jsem měl já.

Váš komentář k článku

Pište prosím jen komentáře, kterými se vyjadřujete k tématu. Políčka označená červenou hvězdičkou jsou povinná a bez jejich vyplnění nebude Váš text uložen v databázi. viz nápověda


*
*
6201888
*
:-) :-D :-| :-( ;-) ;-D :cool:
Tento článek zatím nikdo nekomentoval.
Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace