Fotofiltry pro starosklíčka

Zámek Červená Lhota v zimě - Červená Lhota, JindřichohradeckoMá smysl u historických manuálních objektivů vůbec řešit používání fotofiltrů?
A pokud ano, jaké?
Netvrdím, že mám patent na rozum, ale pár let se už věnuji jak starosklíčkům, tak fotofiltrům.
O nasbírané poznatky se s vámi rád podělím v následujícím textu.

Malá exkurze do historie:

Fotografické filtry se na objektivech používaly již v prvé polovině minulého století. Zpočátku šlo o barevné filtry, zlepšující kontrast při fotografování na černobílý materiál.
Tedy klasika: žluté, zelené, žlutozelené filtry pro lepší podání krajinek a oranžové či červené filtry pro portrét.
S nástupem barevného fotomateriálu nabyl na významu UV filtr a dnes již pozapomenuté skylight (lehce lososový-pro korekci přemíry modré při fotografování v poledních hodinách) a konverzní filtry (umožňovaly buď fotit při zárovkách na film určený pro denní světlo, nebo naopak použít film pro umělé světlo při denním).
Polarizační filtr se ve fotografii začal uplatňovat od třicátých let. Na samém počátku stál vynález američana Edwina H. Landa, který dokázal namísto velkého krystalu vyrobit fólii s vrstvou polarizačních mikrokrystalů. V roce 1932 založil laboratoře Land-Wheelwright, což otevřelo cestu ke komerční výrobě fotografických polarizačních filtrů. (Společnost se v roce 1937 přejmenovala na Polaroid Corporation). Většího významu a rozšíření se dočkal polarizačni filtr v poválečných letech s rozvojem barevné fotografie.
Krom klasického polarizačního filtru se používala i kombinace s oteplujicim filtrem, zvaná Moose’s polarizační filtr. S rozvojem systémů automatického ostření se ustoupilo od linearních polarizačních filtrů ve prospěch cirkulárních.

Uchycení fotofiltrů:

Na objektivech měchových fotoaparátů často vpředu vůbec nebyl závit pro našroubování filtru. Uchycení řešil buď samostatný držáček, upevňovaný na vnější obvod objektivu pomocí plochých hodinářských pružin, nebo pružné “pacičky” na objímce filtru (např. pro rané modely dvouokých zrcadlovek Flexaret).
Před druhou světovou válkou se začal prosazovat trend závitu či bajonetu pro filtr na konci objektivu.
Po válce se dalším vývojem stal závit standardem, zatímco bajonetové uchycení postupně vymizelo. Nevýhodou bajonetových filtrů bylo právě specifické uchycení a tím pádem menší výběr vhodných filtrů. Závity se naopak ustálily na posloupnosti obecně uznávaných průměrů, což dalo fotografům nebývalou volnost při výběru. Najednou bylo možno volit mezi fotofiltry mnoha různých výrobců.
Nejobvyklejšími průměry závitu se staly 35,5 mm, 37 mm, 40,5 mm, 49 mm, 52 mm, 55 mm, 58 mm, 62 mm, 67 mm, 72 mm, 77 mm, 82 mm, 86 mm a 95 mm.
Někteří výrobci zkusili jít proti proudu a používat vlastní rozměry (například některé objektivy
ISCO Gottingen, ruský KMZ...), obvykle však zjistili, že tudy cesta nevede a vrátili se k zaběhlým standardům.
KMZ u první stříbrné verze slavného Heliosu 40 85mm f/1,5 použil závit 66 mm. Tovarišč, který toto schválil, se, doufám, ve starosklíčkářském pekle navěky smaží na mazivu z helicoidů vprostřed jezera žhavé taveniny optického skla. Dnešní starosklíčkáři se skřípáním zubů draze platí redukci 66/67 mm a nadávají, že 67 mm pozdějších verzí mohlo být u Heliosu 40 od počátku.

A teď už k současnosti a filtrům.
Jaké? Kdy?

UV filtr

Dle mého mínění naprostý základ a nezbytnost. Potřeba odfiltrovat neviditelné ultrafialové záření (způsobuje nižší kontrast) s nástupem digitálních fotoaparátů přestala být aktuální, tuto funkci spolehlivě zastane sklíčko low-pass filtru před snímacím čipem. Na významu tím pádem nabývá ochrana přední části objektivu a snadnost čištění. Oproti speciálním ochranným filtrům (“Protector”) nabízí UV filtr prakticky stejnou úroveň ochrany při obvykle nižší ceně. Výjimkou jsou speciální a ultraodolné keramické filtry ... ale jejich cena je také víc než speciální.
V otázce používat/ nepoužívat UV filtrmají oba tábory své zastánce i odpůrce a také své argumenty.
Odpůrci používání UV filtrů argumentují obvykle tím, že ochrannou funkci proti dešti či nechtěnému otisku prstu na čelní čočce vyřeší delší sluneční clona. UV filtr prý jen přidává další dvě rozhraní vzduch-sklo, která mají vliv na zhoršení kresby. A že valná většina fotografů nebude nikdy fotit motocross, kde skutečně odletují kamínky s rizikem přistání v čočce objektivu.

Sám patřím k zastáncům UV filtrů a mé důvody jsou:
Zhoršení kresby je u opravdu kvalitního UV filtru v podstatě nepozorovatelné a to i v osovém protisvětle, čili nejhorších možných podmínkách. Dnešní prvotřídní UV filtry mají transparentnost někde kolem 99,5%.
Ochranná funkce je, dle mého názoru, daleko významnější u starosklíček než u moderních objektivů. Proč? Každé starosklíčko je originál. S vlastním charakterem optiky, daným výrobními tolerancemi, sesazením i kusovou variabilitou a svéráznými optickými “vadami”. Zničím-li neopatrností moderní objektiv, může to být velmi citelná díra v rozpočtu, ale v podstatě je nahraditelný a sehnatelný. Zničené starosklíčko nemusí jít adekvátně nahradit vůbec. Ne každý Pancolar umí “ohnivý kruh”, ne každý Helios má výrazný roztočený “swirl” bokeh, ne každý Trioplan dává ostrou kresbu a zároveň krásné kroužky v protisvětle. Čili opravdu dobrý starý objektiv stojí za to chránit UV filtrem. V případě nějaké škody to odnese filtr (který lze vyměnit) a starosklíčko vesměs vyvázne bez újmy.
V neposlední řadě pro UV FILTR mluví i snadnost údržby. Nové kvalitní UV filtry používají zakončovací nanovrstvy, asi nejzásadnější vylepšení fotofiltrů v několika posledních letech. Jde o vrstvičky organických sloučenin, které odpuzují prach, mastnotu, špínu a vodu a tedy zásadním způsobem zjednoduší péči o filtry. Jednak se nečistoty na filtr méně chytají, druhak když už je třeba čistit, jde to neporovnatelně snáze.
V čem tkví vylepšení? Velmi zjednodušeně lze funkci nanovrstev připodobnit k samonivelační stěrce, která vyrovnává nerovnosti betonové podlahy. I sebelépe vyleštěný povrch optického skla je, při dostatečně velkém rozlišení na mikroskopické úrovni, všechno možné, jen ne rovná plocha. Nanovrstvy nerovnosti vyplní - a každý ví, že na hladkém povrchu se špína udrží výrazně hůř a voda rozlévá do loužiček podstatně méně.

Když UV filtr, tak který?

Rozhodně ten nejkvalitnější možný! Tady se nedá šetřit.
Proč? Kouzlo starosklíček obvykle nejvíc vynikne v protisvětle a při zcela otevřené cloně. Tehdy se naplno projeví všechny “charakterové vady” optické soustavy, dodávající historickým objektivům na zajímavosti. Zároveň to znamená nižší kontrast a měkčí kresbu. Což kvalitní UV filtr poznatelně nezhorší, nekvalitní ano - a výrazně. Samozřejmostí jsou u dobrého UV filtru, krom nanovrstev, i vícenásobné antireflexní vrstvy a precizní mechanické provedení.
Sám jsem víc než spokojený s filtry české značky Vladimír Fučík - VFFOTO. VFFOTO filtry používám pro ochranu všech starosklíček, která beru ven provětrat. Skvěle si vedou v protisvětle, jsou prachuvzdorné a snadno se čistí. Případné vodní kapky po povrchu skla sklouznou jako kuličky aniž by se roztékaly do kalužinek. Obvykle se odkutálí zcela samovolně, málokdy jim musím pomoci odfouknutím balónkem.

Polarizační filtr

Ačkoliv mám tento malý zázrak opravdu rád, ve starosklíčkářské praxi jej používám jen ve velmi omezené míře. CPL má totiž mizivý až nulový účinek při fotografování po směru dopadajícího světla a taktéž v protisvětle. Kdy funguje víceméně jen jako slaboučký ND2x filtr, tedy ubere o jedno clonové číslo světelnost. Drobnou nevýhodou je přidání dalších dvou přechodů vzduch-sklo do optické soustavy.
Značná část mých starosklíčkařských snímků přitom vzniká na plně otevřenou clonu v protisvětle (často téměř osovém), které dává vyniknout osobitosti historických manuálních objektivů.
S rozvahou je třeba CPL používat i při velmi oblíbeném fotografování rostlin a květin. Někdy barvy jen dosytí a zvýrazní, což je žádoucí. Jindy je účinek zničující: Ze sivozelených listů sněženky se stává sytá hráškově zelená.
Opatrnost je na místě u snímků krajiny s větším podílem oblohy, fotografovaných s širokoúhlými objektivy, zhruba s ohniskem 30 mm a kratším. Nestejnoměrné ztmavení oblohy vypadá mimořádně rušivě, náprava v PC je pracná a ne vždy stoprocentně úspěšná.
Bez diskuze naopak má smysl použít CPL u krajin, kde obloha v záběru není. Dosytí barvy a do znacné míry zbaví snímek nežádoucích rušivých odlesků. Nejen voda, i listy se umí zalesknout jako malá zrcátka.
Jen pro připomenutí: CPL se NIKDY NEŠROUBUJE PŘES UV FILTR nýbrž místo něho! A požadovaná míra polarizace se nastavuje otáčením filtru v obroučce.

Neutrální šedý (ND) filtr

Neutrální šedé fltry (kterým jeden kolega fotograf trefněji přezdívá "zdržovací") omezují množství světla procházejícího objektivem. Z ryze praktického hlediska se dělí podle míry omezení na dvě skupiny, silné a slabé.
Mezi slabé počítáme ND2x (-1 EV) až ND64x (-6 EV). Obecně se hodí pro portrétisty, když potřebují i při nadbytku světla fotografovat s plně odcloněným objektivem a dostávají se přes limit nejkratších časů svého fotoaparátu. Patříte-li mezi šťastné majitele například Canonu FD 50/1,2 (upřímně závidím), stojí za to o ND4x (-2 EV) nebo ND8x (-3 EV) uvažovat. Pro nás běžné starosklíčkářské smrtelníky se sklíčky světelnosti ala Pancolar 50/1,8, Primoplan 58/1,9 etc... nejsou slabé ND filtry nutností a lze se bez nich obejít.

Mnohem zajímavější jsou silné ND filtry (ND64x a víc), užívané zejména krajináři. Zachytí svět ve zpomaleném čase tak, jak jej pouhým okem nikdy neuvidíme. Efektně rozmáznou proudící vodu do snové mlhy, z mraků vytvoří na obloze efektní pásy, zviditelní vzkazy psané barevnými listy, které unáší říční proud i stopy světel automobilů v nočním městě.
Tady nevadí leckdy nižší světelnost mnoha starosklíček ani slabší ostrost při odclonění. Cloní se víc a clona se volí podle "zlatého oka", tedy hodnoty, kdy objektiv nejlépe kreslí. Obvykle to bývá kolem f/5,6- f/8. Nutností je stativ a téměř nutností dálková spoušť...kabelová, infračervená nebo rádiová.
Denzita (hustota, nebo jinak, tmavost) ND filtru se vybírá podle zamýšleného efektu, množství okolního světla a požadované doby expozice. Za pošmourna nebo navečer stačí ND64x (-6 EV), za dne při nadbytku světla i extrémně tmavý ND32000x (-15 EV). Jako celkem univerzální kombinace se v praxi osvědčuje dvou filtrů: ND64x (-6 EV) spolu s ND2000x (-11 EV). Lze jimi vyřešit většinu situací.
Doba expozice má smysl v rozmezí desítek vteřin až několika minut. Při kratší se obvykle nic zajímavého nezachytí. Při příliš dlouhé (5 minut a víc) už je rozmazání příliš, snižuje se kontrast a fotografie je nezajímavá "šedivka".

Pro připomenutí:
Hodnota EV znamená faktor prodloužení filtru. Platí, že posun o hodnotu -1 EV znamená snížení množství procházejícího světla na polovinu … čili k dosažení stejné expozici je třeba dvakrát delší čas. Například u filtru ND64x hodnota -6 EV znamená, že oproti stavu bez nasazeného filtru, mohu v šesti krocích vždy prodloužit čas na dvojnásobek.
Modelový příklad: Čas bez filtru ND 64x (-6 EV) je 1/1000s.
Prodlužujeme tedy v krocích: 1/500 - 1/250 - 1/125 - 1/60 - 1/30-1/15.
Čas s nasazeným ND64x filtrem pro stejnou expozici tedy bude 1/15.
Anebo také - pokud chceme zůstat u výchozího času 1/1000- lze otevřít clonu o 6 clonových čísel.
V praxi samozřejmě neni nezbytně nutné čas počítat z hlavy. Existují za prvé tabulky prodloužení expozice pro šedé filtry, za druhé celá řada aplikací pro chytré telefony.

A opět pro připomenutí: ND filtr se NIKDY NEŠROUBUJE PŘES UV FILTR nýbrž místo něho!
Že je to zdlouhavější? Ano - ale starosklíčka jsou přece zálibou pro trpělivé.

Přeji dobré ultrafialově, polarizačně i neutrálně filtrované světlo :-)

Jiří Skořepa

Váš komentář k článku

Pište prosím jen komentáře, kterými se vyjadřujete k tématu. Políčka označená červenou hvězdičkou jsou povinná a bez jejich vyplnění nebude Váš text uložen v databázi. viz nápověda


*
*
7214322
*
:-) :-D :-| :-( ;-) ;-D :cool:
Tento článek zatím nikdo nekomentoval.
Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace